Kto zavraždil reštaurátora obrazov?

Spisovateľ Alonso dostane po predchádzajúcom úspechu svojich kníh v Amerike zaujímavú zákazku: napísať historický triler. A námet na seba nenechá dlho čakať. Stane sa ním záhadné úmrtie reštaurátora obrazov Brucknera.

Toho spoznal Alonso cez svoju priateľku Bety. Bol to jej nový kolega a dobrý priateľ. Starnúci, ale elegantný Američan, ktorý v Španielsku zhromažďuje materiál pre celoživotné dielo – monografiu o maliarovi Sertovi. Brucknera však nájdu utopeného, hoci bol členom plaveckého tímu Spojených štátov na dvoch olympiádach.

Nielen Alonsovi sa to celé nezdá a rýchlo sa začína rozvíjať záhadný a spletitý príbeh. Alonso chce napísať sľúbený historický triler práve na základe Brucknerovej vraždy a aby to bolo čo najautentickejšie, necháva sa spolu s priateľkou vtiahnuť do pátrania okolo Brucknerovho úmrtia. Sám sa začne zaujímať o život a dielo Josého Serta, pred vojnou najlepšie plateného maliara na svete a zisťuje ďalekosiahle súvislosti. Pátranie ho zavedie až do Paríža počas nacistickej okupácie, kde sa dozvie o tajuplnom poklade židovskej rodiny Wendelov...

A to nie je všetko. Samotná postava Brucknera je záhadná. Bol nielen členom plaveckého tímu, ale aj veteránom vojny vo Vietname a jeho partnerka zahynula pri tragickej nehode.
Vedel Bruckner o Sertovi alebo o poklade príliš veľa?
Je možné, že by 70 rokov staré udalosti siahali až do súčasnosti a mali silu zabíjať?
A znamená to, že je teraz v nebezpečenstve aj spisovateľ Alonso?

Začítajte sa do novinky Juliána Sáncheza Restaurátor.

1.

„Tamhle je."

Zašeptal ta dvě jednoduchá slůvka tak tiše, že neznámá spolucestující na vedlejším sedadle spoje ¨

z Barcelony do San Sebastiánu je nejspíš ani nezaslechla. Malý Fokker 49 se blížil k přistávací dráze od jihu, a tak mohl Enrique z okénka na levé straně trupu pozorovat, jak půvabný je záliv La Concha

před San Sebastiánem.

„Dokonalý jako vždycky." Pomyslel si to snad už tisíckrát, pokaždé když mohl obdivovat záliv z výšky. A skutečně se dole vyjímala dokonalost, vrtoch přírody, který si lidé přivlastnili, když kolem od hory Urgull po horu Igueldo vystavěli město San Sebastián. Prohlížel si záliv a kochal se detaily. Z nevelké výšky rozeznal na úbočí Iguelda i dům s vlastním bytem, do něhož už tři roky nevstoupil.

„Příliš dlouho jsem byl pryč," řekl si a tato nová myšlenka v něm rozdmýchala stesk po domově.

„Domov. Kdepak Barcelona, kdepak New York. Nic takového."

Jak se Fokker přibližoval k letišti, záliv mizel za ním. Vzápětí přistáli na betonovém jazyku vyplazeném podél ústí řeky Bidasoa přímo na španělsko-francouzské hranici. Vystoupil ze stroje spolu s dalšími čtyřiapadesáti cestujícími.

Jeho cesta do San Sebastiánu se kryla s datem konání mezinárodního filmového festivalu, na kterém měl přednášet. S vyzvednutými zavazadly vešel do vestibulu, kde čekající taxikáři drželi cedule se jmény hostů organizačního výboru festivalu, často cizinců. Na jedné stálo i jeho jméno: Enrique

Alonso. Řidič mu pomohl s kufrem a dovedl ho k naleštěnému mercedesu. Když se Enrique usadil

a vozidlo se rozjelo, v kapse mu zavibroval mobil. Nechal ho být — byl rozhodnutý si vychutnávat tu známou krajinu. Za dvacet minut jízdy po dálnici měli před sebou zase záliv La Concha.

„Domov."

Tři roky pryč. Tak hektické roky, plné tolika překvapení, že by si to dřív neuměl představit ani přes své spisovatelské schopnosti. Román, v němž vyprávěl, co prožil při hledání Božího kamene, si získal značný úspěch ve Španělsku i v dalších zemích, kde vyšel. Otevřel mu dveře do Ameriky, kde významná filmová produkční společnost koupila práva na zfilmování.

Enriqua přitom zastihla nabídka ke spolupráci na scénáři v nejvhodnějším okamžiku jeho osobního života, protože chtěl ze San Sebastiánu zmizet. I když... ne zmizet ze San Sebastiánu, ale odpoutat se od toho, co pro něj znamenal. Chtěl se vzdálit od bývalé manželky Bety Daleové.

Rozhodl se zůstat nějaký čas, jen pár měsíců, v New Yorku, ve městě, které nikdy nespí. Ale měsíce se prodlužovaly zároveň s tím, jak se jeho následující román těšil stejnému úspěchu jako přechozí, jehož filmová adaptace se připravovala.

Tak uplynuly tři roky, během nichž jen jednou odletěl do Barcelony kvůli záležitostem týkajícím se jeho nakladatele. Tři roky, které měly přinést nadhled a utišit city a vzpomínky. Lehké to nebylo.

Bety mu pravidelně psala, ale jen tolik, aby se nit nepřetrhla úplně. Byly to zprávy upřímné jako ona sama, ale nikdy víceznačné. Popisovala svou práci na fakultě, ptala se na jeho romány a udržovala si náležitý odstup jako zkušená provazochodkyně na laně citů. A Enrique stále odpovídal stejným výrazivem, dával si pozor na přesnost formulací. Příjemných, ale nevtíravých, soucitných, ne však příliš. Přátelských, ale ne milujících. Až dostal poslední zprávu, v níž Bety vysvětlovala, že podala výpověď na Baskické univerzitě, aby mohla zahájit novou profesní dráhu a stát se vedoucí oddělení pro vztahy s veřejností Muzea San Telmo, nejvýznamnější muzejní instituce v San Sebastiánu, hned

jak skončí jeho rekonstrukce. Psala mu, aby přijel na znovuotevření muzea, a Enrique pozvání přijal. Strávil pár dní v Barceloně, podíval se k sobě domů do Vallvidrery, odkud má celé město jako na dlani, využil příležitosti, aby pozdravil staré kamarády, stavil se u svého španělského nakladatele

a pak se přesunul do San Sebastiánu.

Taxík zastavil v kopci na promenádě Faro, kde měl Enrique byt. Rozloučil se s šoférem a vstoupil do domu. O dvě patra výš se s klíčem v ruce zastavil přede dveřmi. Nostalgické pocity, k nimž byl vždycky tak náchylný, si ho docela podmanily.

„Tři roky!" Vsunul klíč do zámku a otevřel. Žaluzie propouštěly tenké prameny světla. Nebylo cítit zatuchlinu neobývaných míst, neboť jednou týdně chodila do bytu uklízečka a udržovala ho, jako by byl obydlený. Enrique jej neprodal, protože se nevzdával myšlenky, že se vrátí, ačkoli poslední etapy jeho životní cesty mířily směrem spíš opačným.

Prošel velkým obývacím pokojem k francouzskému oknu, vytáhl žaluzie a pustil do místnosti světlo od zálivu.

„Nádhera," řekl si zase nahlas. Život o samotě ho naučil vyjadřovat myšlenky a pocity před sebou samým. A pohled to byl skutečně úchvatný. Záliv La Concha byl celý jeho. Otevřel, vyšel na terasu a nasál do plic vzduch s příchutí ledku.

„Už vím, proč jsem se nechtěl vracet."

Bylo to jasné. Výhled na záliv na něj působil vždycky stejně. Nechtělo se mu nic dělat, jen vychutnávat pohled na moře a provázet pohledem vlny na cestě k plážím, ještě zalidněným, ačkoli byl poslední týden září.

„Nebylo snadné se vrátit a jistě bude stejně těžké i odjet."

Zpáteční let měl rezervovaný za tři dny, ale když Enrique seděl na terase, dobře věděl, že za tak krátko nestačí uklidnit svůj stesk po domově. Několik jachet plulo zálivem, jeho Hispaniola však kotvila v marině North Cove na Manhattanu, tisíce kilometrů odtud.

„Kolikrát jsem brázdil tyhle vody..."

Potom však přece vstal, pobídnut vědomím, že melancholie není dobrý parťák na cesty, tím spíš pro typy, jako je on. Takřka automaticky se zase chopil zavazadel, aby se ubytoval — nechtěl před sebou ustupovat. Časy se měnily, a to k lepšímu, nepochybně. Zrání je spíš otázka zkušeností než času a on

v uplynulých letech nabyl zkušeností hodně.

V již vyvětraném bytě a nad vybaleným oblečením se podíval na hodinky. Do slavnostního znovuotevření Muzea San Telmo, jehož návštěva byla pravým účelem Enriquovy cesty, zbývalo šest hodin. Jak by nechtěl být s Bety v tak významné chvíli! Navíc se při té příležitosti sejde celá kulturní obec města i celého Baskicka. Koneckonců i jeho literární kariéra vyšla namnoze ze San Sebastiánu, třebaže už žije v New Yorku. I když se zúčastní hlavně kvůli Bety, bude moci pozdravit všechny ty lidi z různých institucí, kteří mu v začátcích pomáhali. A ještě tu byl třetí důvod — zároveň se bude moci

podílet na návrhu filmových adaptací literárních děl v rámci festivalu.

Mrkl na telefon. Zmeškaná volání byla od Bety. Při vědomí, že ta toho musí na poslední chvíli před otevřením hodně stihnout, poslal jí jen stručnou zprávu: „Jsem v Igueldu. Uvidíme se večer. Pusu." Potom ho napadlo, že si půjde zaběhat. Byl to nový newyorský zvyk, který se stal běžnou součástí jeho života. Fungovat, ale nemyslet, mít zaměstnané tělo, ale zklidněného ducha bylo nejlepší taktikou, jak se stesku po domově úplně nepoddat.

 

2.

Cestou do historické části na protějším konci zálivu La Concha, kde stojí Muzeum San Telmo, se Enrique mohl skutečně znovu setkat s městem. Kráčel beze spěchu, jako by procházkou odpočíval.

Na ulici Boulevard blízko muzea začal potkávat další hosty, snadno rozeznatelné podle oděvu

— pány v oblecích, dámy v dlouhých šatech. Nikdo jiný nešel sám. Na takové události je zvykem chodit ve dvojici nebo ve skupině. Už od Zuloagova náměstí pozoroval tu budovu, starý dominikánský

klášter z 16. století s charakteristickou novorenesanční fasádou. Vedle starého, výborně zachovalého objektu se vypínala nová stavba přimknutá ke svahu hory Urgull. Stará a moderní architektura tvořila zdařilou, nenásilnou symbiózu. Enrique viděl přestavbu na fotografiích, ale ve skutečnosti byla mnohem výraznější.

Zařadil se do fronty u vstupu a pak se prokázal u dveří. Při uvítacím koktejlu, podávaném v klášterním ambitu, začal poznávat známé ze světa kultury. A mezi nimi spatřil i Bety, jak hovoří na všechny strany a nenuceně každého zdraví.

„Jak je krásná," pomyslel si. Úmyslně se vzdálil od lidí, s nimiž chvíli rozmlouval, aby se ztratil v davu a mohl si ji v klidu prohlížet. Všechno na ní budilo potěšení. Vypadalo to, že se celá třpytí, byla nastrojená v dlouhých zelených šatech na ramínka, které se hodily k jejím očím a zvýrazňovaly světlé vlasy v jednoduchém účesu s copem na stranu, na pravé rameno. Byla vysoká a měla nejspíš jehlové podpatky, protože se výškou vyrovnala většině přítomných mužů.

„Vypadá tak bezprostředně, tak přirozeně..." To Enriquovi přišlo zvláštní — víc než její nepochybná krása. Bety učila na vysoké škole, ale když měla vystupovat na veřejnosti, působila vždycky trochu nejistě, i když se to obratně snažila skrývat.

„Tohle není Bety, jak si ji pamatuju. Ale tamta Bety by nikdy nevzala podobnou funkci, kdežto tuhle Bety její role zjevně baví. Ale proč ne? Proč by nemohla dělat něco, v čem se našla? Nebo jsem se změnil já?"

Vychutnával si, jak ji z dálky pozoruje, až do chvíle, kdy se mezi houštinou pohyblivých postav jejich pohledy střetly. Usmáli se a vykročili si vstříc. Setkali se uprostřed rajského dvora. První promluvila ona.

„Konečně, Enrique! Jsem tak ráda, že tě vidím!"

„A já tebe, Bety." Objal ji vřele a krátce, políbil na obě tváře. Dál se drželi za ramena a pokračovali v rozhovoru.

„Už jsem si myslela, že nepřijedeš."

„To bych si nikdy neodpustil. Pro tebe jde o důležitý večer, u toho musím být."

„Ani netušíš, co všechno ti chci říct... Ale teď nemám moc času."

„Já vím, buď v klidu. Dělej, co je třeba, potom si promluvíme. Nezapomeň, že jsem zvyklý na prezentace knih a dobře vím, že se musíš věnovat všem hostům."

„Díky, Enrique. Až skončí recepce a odejdou hosté, počkej na mě tady ve dvoře. Počkáš?"

„To víš, že počkám. Ale podívej, teď všichni čekají na tebe."

Zatímco se Bety vrátila k práci, Enrique hledal známé, s nimiž by si promluvil. Potom s ostatními hosty v nádherném chrámu San Telmo vyslechl obvyklé proslovy různých politiků a vedoucích pracovníků muzea. Zrestaurovaný a promyšleně nasvícený kámen, z něhož byl kostel postaven, se leskl a Sertova plátna, které Enriqua ohromovala, propůjčovala scéně dokonalý rámec. Pak se vrátili do ambitu,

kde teplé večerní počasí umožnilo podávat občerstvení. Enrique hovořil s řadou lidí, ale neztrácel z očí Bety a utvrzoval se v tom, že na něj působí pozoruhodným, sebejistým dojmem.

Slavnostní zahájení probíhalo vesele a Enrique se od srdce zasmál s několika starými kamarády. Nevypil tolik, aby byl v náladě jen díky tomu, a tak věděl, že stav jeho duše se rozhodně mění

k lepšímu. Vlastně se cítil spokojený s tím, že se vrátil za Bety, a melancholie ho přecházela. I díky okolí, ostatně se ocitl mezi řadou chytrých lidí, s nimiž je radost hovořit. Když tu ve chvíli, kdy přecházel od jedné skupinky ke druhé a na okamžik zůstal sám, zpozoroval chlapíka sedícího na kamenném zábradlí křížové chodby. Bylo mu kolem sedmdesáti, na sobě měl bezvadný béžový oblek

s motýlkem, klobouk a v ruce hůl. Muž pozvedl na pozdrav ruku ke klobouku, pak vstal a velmi vzpřímenou chůzí se přiblížil. Byl vysoký, určitě přes metr osmdesát, měl široká ramena a štíhlou postavu.

„Nezlobte se, prosím, ale nejste spisovatel Enrique Alonso?" Promluvil s výrazně americkým přízvukem. Enrique si prohlédl jeho tvář. Každý by ji označil za zajímavou. Byl to výraz člověka, který žije stylově a sportovně. Byl tmavovlasý a měl vrásky, jež do tváře vyrývá trvalý pobyt na slunci.

Ale nejnápadnější na něm byly oči pronikavě modré barvy, z nichž zářila zvídavost.

„Ano, jistě. A vy?"

„Bruckner. Craig Bruckner. Bylo mi potěšením přečíst si některé vaše romány. Ale chtěl jsem vás pozdravit hlavně proto, že se osobně znám s Bety, vyprávěla mi o vás."

„Podle vašeho přízvuku usuzuji, že pocházíte z Ameriky."

„Narodil jsem se ve Filadelfi i, ale žiju už spoustu let v Evropě. Jsem — lépe řečeno byl jsem — restaurátorem a konzervátorem v různých muzeích."

„A momentálně pracujete v Muzeu San Telmo?"

„Úředně jsem už v penzi, ale věnuji volný čas, což je teď pro mě všechen čas na světě, soukromému bádání. Připravuji monografii o Sertově díle a cesta do San Sebastiánu byla nutná, abych si prostudoval plátna v kostele. Muzeum San Telmo navíc plánuje jejich restaurování a já jsem v této oblasti vcelku odborník."

„Nicméně bych řekl, že muzeum této kategorie má vlastní kolektiv restaurátorů."

„To jistě, a jsou prvotřídní. Ale Sert realizoval své dílo velmi neobvyklými malířskými technikami,

v tomto konkrétním případě lazurou na kovový podklad, a tady můžu přispět svou expertizou. Vedení mi otevřelo dveře, abych mohl studovat plátna, a já naopak pomůžu radou, když o ni požádají.

Spokojenost na všech stranách. A vy? Je mi známo, že momentálně žijete v New Yorku."

„Je to tak. Bydlím v Midtown East. Přestěhoval jsem se tam jen na jisté období, ale..."

„...pobyt se protáhl. Tak to bývá. Pro New York je to charakteristický efekt, daří se tam tvořivosti. A jak vám to americké dobrodružství jde? Pokud vím, pomalu se prosazujete v našem literárním panoramatu."

„Snaha proniknout mezi americké autory je dobrodružství samo o sobě. Jen tři procenta beletrie, která u vás vyjde, jsou tituly zahraničních autorů."

„Takže jste se rozhodl zaútočit zevnitř."

„Přesně. Když začal svoje americké dobrodružství Starožitník, překvapivě se otevřela škvíra ve dveřích. Zapřel jsem se do ní nohou jen tolik, aby se nezavřely, a teď se snažím, aby i zbytek mého díla překročil práh. Překlad mého posledního románu vyšel dřív než originál u nás, prodej vypadá dobře. A protože jsem spolupracoval na tvorbě scénáře k oběma fi mům, dostalo se mi dalšího malého prostoru v Hollywoodu."

„Ani nevíte, jak mě to těší. Něco o literárním prostředí vím, monografie o Sertovi nebude první věc, která mi vyjde. A vím, že publikovat ve Státech bez agenta je obtížné."

„Můj španělský nakladatel mě spojil s Gabrielem Goldsteinem."

„Osobně ho neznám, ale vím, že patří k nejdůležitějším." V tu chvíli se Brucknerova pozornost obrátila jinam. Okouzlující úsměv, kterým krášlil hovor, vystřídala přísnější grimasa. „Omluvte mě, prosím, musím pozdravit dalšího známého. Rád bych měl ještě někdy možnost si s vámi promluvit,

Enrique. Bety by mi mohla dát vaše číslo. Nevadilo by, kdybych vám zavolal?"

„Vůbec ne. Hodlám tu zůstat ještě pár dní. Zavolejte, kdy budete chtít."

„Zavolám. Tak brzy na shledanou!"

Podali si ruku na rozloučenou. Bylo k jedenácté a někteří hosté se už měli k odchodu. Enrique bez dalšího partnera ke konverzaci i bez chuti ho shánět se stáhl k okraji rajského dvora a nechal plynout čas, až slavnost odezní. Krátce před půlnocí už zbývalo jen pár hostů a pracovníci cateringové firmy začali rozebírat stoly. V tu chvíli za ním přišla Bety.

Kniha Restaurátor sa nachádza v ponuke internetového obchodu iPark.sk>>